Když se žena s partnerem rozhodne pro použití darovaných gamet* za účelem stvoření „svého“ potomka, často takový pár chce slyšet něčí názor (nejlépe odborníka), jestli je dobré či vhodné takovou informaci potomkovi říct, a v případě, že ano, kdy je na to nejvhodnější doba. Protože tito budoucí rodiče toto ale většinou nechtějí nikomu sdělovat (ani nejbližším příbuzným či přátelům), nejčastěji se obrátí pro radu na pracovníky IVF* kliniky nebo (ale to už spíše výjimečně) na gynekologa, ke kterému v těhotenství docházejí. Je to vlastně pro ně ten nejsnadnější a nejspolehlivější způsob, jak se na toto téma poradit, aniž by museli zasvěcovat do svého tajemství ještě někoko dalšího. Samozřejmě určitě
existují páry, které mají ochotu poradit se s někým dalším, ale mnohé páry, které se rozhodly pro co nejpřísnější utajení takovéto informace, nerady vyhledávají ještě další osobu, které by se svěřily.
Možná si již teď říkáte, proč o tom vůbec píši, – o co mi tady vlastně jde? Tímto úvodem jsem chtěla naznačit, že se do role rádců většinou dostávají jen pracovníci IVF klinik. Z mé osobní zkušenosti a zkušenosti mnoha jiných DIVF* párů v České republice mohu konstatovat, že IVF lékaři, sestry či asistentky často radí, aby taková informace zůstala utajena buďto navždy anebo alespoň do dospělosti dotyčného potomka. A protože takovéto páry považují IVF pracovníky za zkušené odborníky v oblasti reprodukční medicíny, kteří pomáhají stvářet děti z darovaných gamet, považují je rovněž za spolehlivé odborníky ohledně dalších aspektů souvisejících s početím dětí z darovaných gamet. Lze snadno pochopit, že okolnosti lehce svádějí k domněnce, že když IVF odborníci umějí pomoci fyzicky stvořit děti pomocí darovaných gamet, jsou rovněž odborníci na určení, co je pro takové děti dobré vědět či respektive nevědět. Ale je opravdu správné předpokládat, že IVF lékaři či zdravotní sestry a asistenky jsou rovněž erudovaní odborníci z oblasti psychologie, dynamiky či etiky rodinných vztahů? Není to podobné, jako kdyby zdravotní personál, který pomáhal u porodu, zároveň dělal doporučení, čemu by se dítě mělo v životě věnovat?
Když už tedy IVF pracovníci v dobrém úmyslu radí budoucím rodičům dětí z dárcovského početí*, zda-li a kdy jim sdělit způsob jejich početí, proč převážně zastávají názor, že je lepší takovou informaci dítěti nikdy neříct nebo ji případně sdělit až v dospělosti? Mnozí tady se mnou nemusí souhlasit, ale (nejen dle mého soudu) hlavní příčinou takového přístupu je asi určitá snaha rozptýlit obavy váhajících párů, které se pro DIVF teprve rozhodují. Možná se také obávají, že by větší otevřenost mohla potenciálně odradit i dárce gamet. Mnohdy se argumentuje i tím, že v České republice je dárcovství gamet stejně anonymní, tak k čemu by pak takovou informaci dítě (i jako dospělý jedinec) mělo. A tak se tedy nelze divit, že mnohé páry takové rady přijmou a navíc ještě s pocitem, že pocházejí od „opravdových“ odborníků.
Vysvětlivky:
* gamety – mužské a ženské pohlavní buňky (spermie a vajíčka)
* dárcovské početí – početí pomocí darované spermie a/nebo darovaného vajíčka
* IVF ( in vitro fertilization) – umělé mimotělní oplodnění
* DIVF (donor in vitro fertilization) – umělé mimotělní oplodnění s použitím darovaných gamet
Leave a Reply