DĚTI POČATÉ Z DAROVANÝCH SPERMIÍ A VAJÍČEK ANEB NOVÉ GENERACE BEZ MOŽNOSTI ZNÁT SVŮJ GENETICKÝ PŮVOD

buněk, už tolik známo není. Je to totiž pro takové páry většinou obrovské tabu, a proto tuto informaci většinou s nikým nesdílejí a v mnohých případech se nechystají sdílet ani s dětmi takto počatými.

A tady se vlastně dostávám k tématu, které je alespoň dle mého soudu tématem velmi ožehavým, ale potřebným se jím zabývat. Možná se ptáte, kdo jsem, že si dovoluji do tak citlivé oblasti „rýpat“. Proto vám o sobě prozradím, že jsem někdo, koho se toto téma přímo osobně týká. A právě to je ten důvod, proč jsem se začala o toto téma více zajímat. Vzhledem k tomu, že v České republice je legální jen zcela anonymní dárcovství gamet, tak i získat širší informace týkajících se tohoto tématu je dosti těžké. Podařilo se mi najít na českém internetu jen pár diskuzí žen nebo spíše budoucích matek, které se chystají na IVF s darovanými buňkami (DIVF*). Ale nějaké vědecké studie a zejména osobní svědectví osob, které byly takto počaty, nelze v České republice prozatím najít. No ale abych byla úplně přesná … Podařilo se mi nedávno najít na internetu jeden český novinový článek, ve kterém se k danému tématu vyjadřuje jistá česká psycholožka. A právě její kategorické tvrzení, že dítě (i jako dospělá osoba) nepotřebuje znát pravdu o svém genetickém původu, mne opravdu šokovalo tím spíše, že toto stanovisko zastává v současné době i mnoho rodičů, které mají nebo budou mít dítě takto stvořené. Toto jednostranné dogma se vlastně stalo podnětem pro mé pátrání v této otázce i mimo Českou republiku.

Našla jsem a prostudovala spoustu materiálů, které jsou bohudík dostupné na zahraničních serverech, a musím konstatovat, že je vyloženě smutné vidět, na jak zjednodušených či demagogických základech někteří čeští rodiče či „odborníci“ postavili své závěry a jednání v tak závažné otázce, jako je početí dítěte z darovaných gamet. Já samozřejmě nechci nikoho soudit pro jiný názor, ale vzbuzuje se ve mne značná nelibost, když někdo (často v roli odborníka a poradce) radí jiným a tu svou radu nestaví na relevantních faktech (jako jsou třeba osobní výpovědi lidí, kterých se tématika dárcovského početí* bytostně dotýká), ale spíše jen na svých domněnkách, jak by vše mělo „správně“ být.

Ti, kteří tvrdí, že děti vůbec nepotřebují znát pravdu o svém genetickém původu a že to pro ně vůbec není důležitá informace, většinou argumentují tím, že stačí jen rodičovská láska a péče, kterou jim jejich negenetičtí rodiče poskytnou, aby vedly šťastný a plnohodnotný život. Já sama věřím, že rodičovská láska a péče mají nesmírnou váhu, ale mají jedinci z dárcovského početí právo „jen“ na to? Nemají právo vědět pravdu o jejich početí, když právě jejich negenetičtí rodiče si nárokovali právo nechat takové děti stvořit? A zejména, jak mohou lidé, kteří znají své genetické kořeny, tvrdit, že druzí to vědět nepotřebují, že to pro jejich život není důležité? Myslím, že jestliže některým bylo dopřáno tuto pravdu znát, nemělo by být právo znát pravdu upíráno ani druhým.

Navíc je často paradoxní vidět, jak mnozí rodiče dětí počatých z darovaných gamet snižují význam potenciálu genetické výbavy člověka a přitom jim velmi záleželo na tom, aby pokud možno alespoň jeden z rodičů měl genetické spojení s dítětem. Proč tedy na jedné straně genetika jako by neměla pro ně takovou váhu, ale na straně druhé se jí ze strany jednoho rodiče nechtěli vzdát? Proč si tedy raději od samého počátku nezvolili celé darované embryo místo toho, aby kombinovali darovanou buňku s buňkou jednoho z partnerů? Myslím, že je tedy nesprávné degradovat váhu toho, jaké má člověk zděděné rodinné fyzické rysy, jaký má hlas, jaké má genetické predispozice k určitým nemocem, jaké jsou jeho povahové rysy anebo jaký má talent či nadání. Nejsou toto právě fundamentální záležitosti spojené s genetickou výbavou každého člověka? A neměl by tedy každý jedinec znát svou identitu a pravdu o tom, odkud jeho genetická výbava pochází a z toho pramenící pocit sounáležitosti?

No ale proč se stále zabývat jen domněnkami, jak by co mělo či nemělo pro druhé být, a proč se raději nepodívat na osobní svědectví lidí z dárcovského početí. Tady jsem hodně čerpala ze zahraničních materiálů (především USA, Velké Británie, Francie, Belgie, Německa, Španělska, Austrálie, atd.), protože nic podobného jsem v českých internetových zdrojích nemohla najít. Domnívám se, že to není jen proto, že páry využívající DIVF to většinou tají, ale i proto, že v České republice nová generace jedinců z dárcovského početí teprve začíná vyrůstat, zatímco v některých jiných zemích je už mnoho „darovaných dětí“, které dospěly a začaly sdílet své osobní příběhy na internetu a sociálních sítích. Samozřejmě nemohu uvést úplně vše, co se mi doposud podařilo naleznout, ale zaměřím se alespoň na některé vědecké zdroje zabývajícími se asistovanou reprodukcí s darovanými gametami a zejména na pár zdrojů, které vznikly jako internetová fóra pro rostoucí komunitu lidí počatých z darovaných gamet.

Chtěla bych teď zprostředkovat českým čtenářům alespoň malou ukázku z jednoho průzkumu populace, která byla počata z darovaných gamet
(https://www.wearedonorconceived.com/guides/we-are-donor-conceived-2018-survey-results/):  

• Respondenti pocházeli z 11 různých zemí a většina z nich se narodila v 80. a 90. letech minulého století. Většina respondentů (63 %) se dozvěděla o způsobu svého početí od svých rodičů, a to buď jako dítě (26 %), dospívající (12 %), nebo dospělý (25 %). Značná část respondentů (26 %) se tuto informaci dozvěděla díky testu DNA, 4 % od jiných příbuzných a 7 % jiným způsobem.
• Krátké odpovědi respondentů ohledně pocitů spojených s poznáním způsobu svého početí často obsahovaly výrazy jako ohromený, fascinovaný, protivný, zlý, zmatený, frustrovaný, naštvaný a vcelku ok. Z mnoha delších odpovědí respondentů, jak se cítí dnes ohledně způsobu jejich početí, vyplývá, že i když stále berou své negenetické rodiče jako svoje vlastní a jsou jim za mnohé i vděční, cítí nebo alespoň na nějakou dobu měli negativní pocity ohledně své identity. Hlavně jsou „pohoršeni“ tím, že třeba nikdy nebudou znát půl nebo i celé jejich genetické dědictví, a kvůli tomu možná nebudou nikdy moci úplně pochopit, proč jsou takoví, jací jsou. Společnou obavou většiny respondentů (96 %)  je přemítání o tom, které charakterové znaky, schopnosti a/nebo fyzické podobnosti sdílejí se svými dárci gamet. Většina respondentů (84 %) má obavy, že neznají svoji celou a přesnou rodinnou zdravotní anamnézu.
• Většina respondentů (59 %) souhlasila s výrokem: Můj dárce/dárkyně je půlkou toho, co jsem já. Více než dvě třetiny respondentů (77 %) souhlasilo s tím, že skutečnost, že byli počati pomocí darovaných gamet, je důležitou částí jejich identity.
• Téměř všichni respondenti (97 %) se shodli, že je absolutně nesprávné, když negenetičtí rodiče způsob takového početí tají.
• Většina respondentů (78 %) nesouhlasila s anonymním dárcovstvím gamet. Téměř všichni respondenti (96 %) souhlasili, že by lidé z dárcovského početí měli mít možnost poznat identitu svých dárců, a 89 % respondentů řeklo, že by měli mít možnost se dozvědět o existenci a identitě svých polovičních sourozenců narozených díky darovaným gametám.

Po přečtení těchto informací asi spousta čtenářů namítne, že právě tyto informace mohou být důkazem toho, že lidé, kterým byl způsob jejich početí sdělen, vyjadřují mnoho negativních postojů, a proto by bylo lepší jim nic neříkat a vše raději i nadále tajit. Do určité míry to zní docela logicky. Ale tady, především dle názorů stále více zahraničních odborníků, se objevuje zásadní problém. Když se totiž rodiče snaží udržet takové tajemství, a tudíž se neustále musí mít na pozoru, aby se neprořekli, žijí většinou v neustálých obavách. Prostě takové tajemství kontroluje jejich život, i když si to často ani neuvědomují. Podle mnoha odborníků je takové rodinné tajemství prostě toxické, a lidé, kteří se jej snaží udržet, absorbují tuto toxickou energii, což většinou v důsledku negativně ovlivňuje celou rodinnou dynamiku.

Lidé z dárcovského početí téměř vždy hodnotí tajení takové informace jako klamání. Jednoznačně se shodují, že dlouholeté klamání svého nejbližšího o tom, co se jej od narození tak bytostně týká, je daleko horší než potenciální negativní dopady spojené s vyjevením pravdy. Z mnoha výpovědí však jasně vyplývá, že i přes takovéto „nemilé“ překvapení tito jedinci nepřestali mít rádi své negenetické rodiče, kteří je s láskou a vytrvalou péčí vychovali. Prostě je toto sdělení tak závažnou informací, že alespoň „chvilkový šok“ je zcela normální lidskou reakcí. A pokud mnohé negativní myšlenky přetrvávají po delší dobu, anebo již nevymizí vůbec, pak je to zejména proto, že je to těmto jedincům sděleno rodiči až v dospělosti, anebo se to dozvědí sami díky stále více přístupnějším testům DNA či dokonce od někoho jiného.

Mezi časté argumenty, kterými mnozí rodiče obhajují utajování informace o početí svým DIVF dětem, patří obavy z toho, že sdělením takovéto informace riskují, že je děti pak začnou sdílet i s dalšími lidmi (blízkou či širší rodinou, kamarády ve škole, atd.), a že tak se jejich děti tímto samy vystaví případným negativním ohlasům či předsudkům, které je mohou emocionálně zranit. Mnoho zahraničních odborníků se však shoduje, že tím hlavním důvodem tajení jsou obavy rodičů, že je jejich DIVF děti přestanou mít rády a nebudou je respektovat jako své opravdové rodiče. Já sama považuji zejména tento poslední argument za docela logický, ale po přečtení či shlédnutí mnoha osobních zpovědí lidí počatých z darovaných gamet jsem stále více přesvědčena, že tomu tak vůbec být nemusí. Jako příklad bych uvedla zpověď jednoho muže, Barryho Stevense, počatého pomocí darované spermie, který svými slovy vyjádřil názory i mnoha dalších jedinců z dárcovského početí. Stevens, který se o způsobu svého početí dozvěděl ve svých 18 letech, tvrdí, že je velmi smutné vidět tak mnoho negenetických rodičů, kteří trvají na zachování tajemství o způsobu početí jejich DIVF potomků z obavy, že kdyby to jejich DIVF děti věděly, přestaly by je milovat a respektovat. Stevens dodává (a s ním i mnoho psychologů), že takovéto uvažování je zcela neopodstatněné, a tvrdí, že děti milují ty, kteří o ně pečují a kteří mají odvahu být k nim upřímní.

Když jsem se probírala spoustou zajímavých zdrojů o problematice jedinců z dárcovského početí, nemohla jsem si nevšimnout, že se tyto zdroje nezabývají jen problematikou správnosti či nesprávnosti odhalení „darovaným dětem“ způsob jejich početí, ale že se také do značné míry zabývají otázkou, kdy by bylo nejvhodnější takovou informaci DIVF potomkům sdělit. V současné době se čím dál více zahraničních psychologů či akademiků zabývajících se touto problematikou shoduje v tom, že nejlepší je poprvé toto téma zmínit již v raném věku dítěte (nejlépe do 5 let) formou příběhu či pohádky, protože již v období do 3 let si malé dítě začíná budovat svou vlastní identitu. Dítě tak pomalu získává reálnou představu o tom, kdo je, kam patří, kdo jsou jeho rodiče, co dělají, atd. Mnozí se shodují, že malinké dítě je jako houba, a protože ještě všemu úplně nerozumí, nasaje tuto informaci pouze jako fakt a nemá tendenci zkoumat další detaily nebo ihned pokládat příliš složité otázky, kterými by se zřejmě zabýval adolescent či zcela dospělý jedinec. S přibývajícím věkem samozřejmě přijdou otázky týkající se tohoto tématu, ale výhodou je, že už toto téma není pro tyto děti zcela cizí nebo dokonce šokující, a postupem dalšího času se toto téma stane ve skutečnosti vcelku tématem normálním. Každopádně nesmírnou výhodou sdělení takovéto informace dítěti v útlém věku je, že ji od samého počátku nevnímá jako tajuplnou záhadu, a tak se bude moci s tímto faktem postupem času snadněji sžívat.

Takovéto závěry potvrdily i komentáře mnoha jedinců z dárcovského početí, které jsou obsaženy v jejich výpovědích nebo nahrávkách publikovaných na četných fórech. Jedinci, kterým jejich negenetičtí rodiče začali sdělovat informaci o původu či způsobu jejich početí již v útlém dětství, se shodli na tom, že jim takové „odhalení“ v průběhu dětství nezpůsobilo žádné zvláštní problémy ve vztahu k jejich rodičům. Naopak, že se dokonce jako děti cítili v porovnání s jinými dětmi svým způsobem zvláštní či unikátní. Ovšem jedinci, kterým taková informace byla zatajena rodiči až do plnoletosti nebo ještě déle, jednoznačně potvrdili, že jim pozdní odhalení tak závažné a fundamentální informace přineslo pocit obrovské zrady a podlomení důvěry vůči těm, kteří je vychovali. Když se totiž rodiče uchýlí k dlouholetému mlčení a dítě až do své dospělosti nebude mít ani tušení, že jeden z jeho rodičů (ne-li oba dva) není rodičem biologickým, vybuduje si tímto zkreslenou představu o svém původu a životě. Vytvoří si vlastně fiktivní představu o sobě a svém příbuzenstvu, kterou mu stejně později sami rodiče nebo v horším případě někdo cizí obrátí naruby. Takový jedinec se pak právem cítí podvedený a zrazený.

Mnoho odborníků jako například kalifornská psycholožka, Elaine Gordonová, která má poradnu pro příjemce darovaných gamet, tvrdí, že DIVF jedincům nědělá problém ani tak samotná informace o způsobu jejich početí, ale daleko více sama skutečnost, že jim tuto informaci rodiče dlouho zamlčovali, anebo dokonce nikdy neměli v úmyslu sdělit, a že se ji dozvěděli jiným způsobem. Gordonová potvrzuje, že v těchto situacích se tito jedinci cítí velmi zrazeni a jejich důvěra k rodičům se tímto může značně narušit, což v konečném důsledku může otřást celkovou rolí negenetických rodičů v životě jejich DIVF potomků a vést až i k pocitům vzteku a značného utrpení jak na straně těchto potomků tak i na straně samotných rodičů.

Takže milí čtenáři, věřím, že toto povídání ve vás podnítilo chuť a potřebu se o tomto tématu více dozvědět a diskutovat. Česká republika hraje čím dál větší roli v umělém oplodňování s darovanými gametami nejen na vnitrostátní úrovni, ale také na úrovni mezinárodní, protože stále více párů z různých zemí přijíždí do České republiky za účelem DIVF. Ale co se týče snadné dostupnosti informací týkajících se široké škály aspektů tvoření dětí pomocí darovaných gamet, tady Česká republika (alespoň dle mého soudu) značně „pokulhává“. Doufám tedy, že se tento fakt v průběhu dalších let zlepší a že nejen toto pojednání, ale celé toto webové fórum obohacené vašimi názory k tomu napomohou. Pokud tedy máte zájem, ochotu a do jisté míry i odvahu vyjádřit svůj názor, zapojte se do diskuze svými komentáři. Jako hlavní zdroj inspirace pro vyjádření názorů doporučuji projít všechny uvedené textové i video ukázky, které pocházejí především z autentických příběhů osob počatých z darovaných gamet, ale také samotných dárců nebo rodičů-příjemců a z názorů zahraničních psychologů pracujících s lidmi z dárcovského početí.

Vysvětlivky:
* gamety –  mužské a ženské pohlavní buňky (spermie a vajíčka)
* dárcovské početí – početí pomocí darované spermie a/nebo darovaného vajíčka
* IVF ( in vitro fertilization) – umělé mimotělní oplodnění
* DIVF (donor in vitro fertilization) – umělé mimotělní oplodnění s použitím darovaných gamet